Po několik let, vždycky takhle v září, přemítám nad směřováním toho našeho slavného Dakaru a vždycky se moje myšlenky nesou základním heslem, které zní: pořadatel má problémy! Firma ASO, což je ten pořadatel, už třetí rok neví dost dobře kde závod uspořádat.
Přesun do Jižní Ameriky před devíti lety byl sice poněkud kontroverzní ale ne úplně hloupý nápad. Tamní lid nás přijal více, než přívětivě a proti zatvrzelým zastáncům Afriky existoval silný argument. Jmenoval se Atacama. Saharský pouštní závod se prostě změnil v pouštní závod Atacamský. Fungovalo to více méně dobře, až do roku 2015. Potom nám vylili pérka z Chile a následně, na poslední chvíli, i z Peru. Sever Chile a jih Peru, to je právě ta Atacama, nejsušší a nejdivočejší pustina na světě. Ideální místo pro naše dovádění.
O to jsme přišli politicko-finančními tahanicemi. Arogantní nenažranost pořadatelů slavných sportovních akcí (viz např. olympiády) se tady srazila s populizmem politiků před volbami a relativní chudobou obou zemí. Takže Atacama, hlavní šlágr na trase Jihoamerického Dakaru, zmizela z programu.
Ročník 2016 by se dal nazvat velkým provizoriem. Ve spěchu se přidaly tři okruhy, jeden v Bolivii, dva v Argentině a pouštní charakter soutěže se změnil ve vysokohorský rallysprint. Ne, že by to nebylo zajímavé a obtížné. Někdy dokonce i hodně obtížné. Jenomže trať se ve velehorách těžko plánuje a navíc, jak známo, je horské počasí vrtošivé. Toho jsme si letos užili až až. Výsledkem bylo hlasité brblání účastníků, někdy sporná regulérnost soutěže, ale hlavně obecné přesvědčení, že takhle to dál nepůjde.
Tak co s tím? Chile a Peru nás pořád nechtějí a Argentinu známe jak své boty. Zbývá Bolívie! Je to země krásná, ale bohužel, většinou v nadmořské výšce nad tři tisíce metrů. Takže zase velehory! Marc Coma, tvůrce tratí, údajně objevil úžasná zákoutí téhle země, místa, kam lidská noha nevstoupila a dokonce nějakou písečnou, dunovou planinu. Částečně to může být pravda, ale reklamní výkřiky před každým Dakarem už mě nechávají poměrně chladným. Co je ovšem určitě realita, je kilometráž některých rychlostních vložek (jedna dokonce 620 km) a jejich terénní a navigační náročnost. Pokud totiž chce ASO zachovat renomé Dakaru, jako nejnáročnější motoristické akce, musí tyhle podmínky splnit. A protože má k tomu omezený prostor, vymýšlí opravdu krkolomné pasáže a navigační chytáky. A žádná improvizace. Pěkně podle itineráře. To mají pojistit tajné průjezdní body GPS, o kterých posádky vůbec nebudou vědět. Tedy až do okamžiku, kdy za jejich neprojetí dostanou penalizaci. Tak navigátoři nazdar!
Z některých etapových bivaků bude vyloučena asistence a celkově se vůbec chystá různé týrání závodníků. Stačí už jenom fakt, že více, než polovina závodu se odehraje v průměrné výšce 3,500 metrů, což někomu nedělá vůbec dobře. Mimochodem, dobře to nedělá ani motorům, takže motoráři si pěkně užijí laděníčka.
Slavně medializovaný start v Asuncionu a tedy v úplně nové zemi Paraguayi je opravdu jenom reklamní trik. Pro většinu týmů to bohužel znamená jen 1.300 kilometrů přejezdu z přístavu v Buenos Aires a spoustu logistických problémů navíc. Tak kluci, hodně štěstí!
Leave a Reply